PLAV 4/2025 PŘICHÁZÍME TĚ ROZVESELIT, MLHO

Úvodník

Na začátku jsme s autorkou koncepce Valentýnou Žiškovou věděly, že se nechceme dívat do minulosti a otevírat národní traumata. S těmito tématy – stejně jako s esencializující otázkou co jsou Lotyši – se vypořádávalo první lotyšské číslo Plavu (12/2007) a dosud s nimi pracuje spíše prozaická produkce. V českém překladu je opět přináší nedávno vydaný soubor Lidé jako my: Antologie současné lotyšské literatury (2024). Číslo, jež držíte v ruce, se věnuje výhradně poezii, a to té nejsoučasnější. Prozkoumává pulzující literární kulturu, která se přelévá mezi barovými vystoupeními, webovými příspěvky a papírovými stránkami; mezi zvukem, textem a obrazem.

Pokusily jsme se proniknout do jádra poetik některých převážně mladých autorů a autorek, ale také již etablovaných a hojně překládaných osobností. První překážkou bylo polapení textů za hranicemi Lotyšska. Otestovaly jsme však zapálenost básnické scény neomylným pokusem. Autory a autorky pro toto číslo jsme oslovily prostřednictvím sociálních sítí a většina nám obratem odpověděla.

Uvedení do literárního kontextu poskytuje esej Ivarse Šteinbergse, v níž literární kritik rekapituluje posledních třicet let lotyšské literatury a vztahuje lotyšskou poezii k té světové. Blízkost básnické a hudební sféry a jejich prolínání na příkladu vlastní tvorby popisuje v rozhovoru rusko-lotyšská performerka Jelena Glazova. Silné zastoupení má v čísle konceptualistická škola, nejprve v básních a úryvcích z cyklu jejího zakladatele Kārlise Vērdiņše, mimo jiné také průkopníka queer témat v poezii. Můžeme ji najít v různorodých textech Elvīry Blomy, jež kladou zdánlivě tristní otázky, a v elegických verších a podobenstvích Anny Auziņy. Henriks Eliass Zēgners zve čtenáře do ráje, v němž poodkrývá zdroje útěchy a odpuštění v banalitě všednosti. Verše Anny Belkovské přinášejí milostnou poezii založenou na čichu a prozkoumávají vztah mezi dívkou a zvířaty. Dívka je také hlavní protagonistkou drobných črt ilustrátorky Lote Vilmy Vītiņy. Tělo a politika se prolínají v básních Katrīny Rudzīte zpřítomňujících válku v Ukrajině, zatímco jazyk Līvy Marty Roze se řítí o překot a zachytává prýštící emoce a rodinná traumata. V bilingvní podobě otiskujeme některé básně Raibīse píšícího latgalsky, jazykem blízkým lotyštině užívaným ve východní části země. V originálním znění umělecké tvorby lingvisty Valtse Ernštreitse se vyjevuje livonština, ugrofinský jazyk nejvíce podobný estonštině. Pro komparaci zachycujeme také podobu současné lotyštiny v básních Artūrse Punteho – hned vedle překladů z jeho ruskojazyčných textů.

V dalším čísle vás Adéla Provazníková protáhne tureckým undergroundem. Teď už ale projděte mlhou s námi a ponořte se do mumraje jazyků a barev ve verších současného Lotyšska.