PLAV 3/2026 DOBRÉ SLOVO JE JAKO CHLEBA

Úvodník

Lačho lav sar maro. Dobré slovo je jako chleba. Tak praví přísloví, které je zřejmě starší než všechna psaná romská literatura. Tuto stále ještě poměrně mladou tradici představujeme na stránkách Plavu teprve podruhé; a vůbec poprvé výhradně prostřednictvím zahraničních autorek a autorů.

Mimo jiné se zde dočteme – abychom zůstali u titulního obrazu – že hořký chléb očišťuje duši. Hořkost a její (literární) překonání je namnoze tématem i stále ojedinělých překladů do češtiny, jaké představují díla Kiby Lumberg, Tamáse Jónáse nebo Matéa Maximoffa. Podobně jako pro domácí romskou literaturu pro ně platí, že nezřídka zachycují neradostnou historii či vzpomínky na dospívání. Jenže zároveň už se Romové nezabývají jen vlastní identitou a komunitou, ale pokrývají širší spektrum témat i žánrů. A my se musíme ptát – určuje romskou literaturu „romské téma“, nebo je dostatečným kritériem etnicita spisovatelů a spisovatelek, i když píší povětšinou v národních jazycích a nedávají se svázat tím, co se od nich očekává? Toto kolísání mezi vlastním a obecnějším se přitom často projevuje i v dílech jednotlivých tvůrců. Proto naše antologie sleduje obě tendence: jak zachycování rodové historie či forem útlaku, tak psaní, které se vyrovnává majoritě v rámci zavedených žánrů, jako je sci-fi či milostný příběh. Nakonec nejspíš stejnak zjistíme, že romská zkušenost promlouvá i tam, kde se to neděje nijak prvoplánově.

Lenka Jandáková, autorka koncepce a dobrá duše čísla, v úvodním eseji načrtává, co romskou literaturu definuje a co ji spojuje napříč zeměmi. Na podobné otázky, soustředěné hlavně na španělskou oblast, se v rozhovoru ptá i spisovatelky Sally Cortés, autorky románu Když hvězdy utichnou. Následný výběr hned devíti ukázek přináší díla vydaná zhruba v posledním desetiletí a obtáčí se kolem živých center romské kultury, jako je Balkán, Velká Británie či Spojené státy. Jovan Nikolić a Jessica Reidy v krátkých prózách zpracovávají rodové historie a traumata národů a etnik v zemích svých předků. Sally Cortés a Caren Gussoff Sumption nás v ukázkách ze svých románů přenášejí naopak do budoucnosti – nejprve do poválečného dystopického světa, poté do jiné galaxie. Jo Clement a Diana Norma Szokolyai v básních působivě ohledávají své romské kořeny a problematizují vžité stereotypy. Marian Ghiţă a Edis Galushi oproti tomu píšou existenciálně laděnou poezii, jejíž základní poloha má mnohem univerzálnější vyznění. Fred Taikon pak na samý závěr odlehčuje tíživá vyprávění vzpomínkami na idylické vyrůstání ve Švédsku padesátých let.

V dubnu budeme opět regionálně i žánrově sevřenější – tématem bude poezie brazilských žen.

Milan Pavlovič