PLAV 1/2026 BOŽÍ ČÍSLO NÁBOŽENSTVÍ V LITERATURÁCH JIŽNÍ ASIE

Uprostřed lednového nečasu se před námi otevírá prostor pro cestu do tepla. Po téměř deseti letech se v Plavu vracíme k Indickému subkontinentu, regionu, jehož rozmanitost se jen stěží dá obsáhnout jedním pojmem či jediným tématem. Tentokrát se o exkurz pokoušíme prostřednictvím perspektivy víry a náboženství, a sice toho, jak se promítají do děl soudobých jihoasijských autorek a autorů. Víra a náboženství přitom v jihoasijských literaturách nebývají dominantním tématem, neboť k jejich reflexi zpravidla dochází až poté, co přestanou být samozřejmostí. Na jihu Asie oproti tomu náboženství nadále zcela zásadně formuje každodennost, společenské vztahy i politickou realitu, a tak literaturou prochází jaksi nenuceně a všudypřítomně. Poznamenejme, že kořeny některých fragmentů této provázanosti nelze pochopit bez pohledu do nedávné historie. Ještě před osmdesáti lety bychom totiž na mapě nenašli nezávislou Indii, Pákistán a Bangladéš, ale Britskou Indii, koloniální celek zahrnující většinu subkontinentu, přičemž k vytyčování hranic, doprovázenému násilím a masovými přesuny obyvatelstva, docházelo namnoze na náboženských základech. Dle některých názorů mají konflikty, které těmto událostem předcházely, kořeny právě v období koloniální správy.

Indolog Zdeněk Štipl nás v eseji uvede do historie nejvýznamnějších náboženských tradic regionu a také přiblíží, k jakým třenicím či inspiracím mezi nimi docházelo a jak se jejich soužití projevuje v literatuře. Rozhovor překladatelky Nory Koa s Gítáňdžali Šrí akcentuje rozdělení Britské Indie, tedy stěžejní téma pro autorčin oceňovaný román. Putování po překladech započneme v Pákistánu u místy satiricky laděného monologu o osobním vztahu člověka k Bohu Amara Džalíla, poté překročíme hranici do Indie zpět k románu Gítáňdžali Šrí, jehož trhavá a vypjatá optika nás přenese do bouřlivých momentů bezprostředně po rozdělení země. Po proudu Gangy se necháme unášet dál na východ. Urdská povídka Zakíi Mašhadí zachycuje náročné existenční zkušenosti, kdy se víra přirozeně stává zdrojem naděje a opory, ale také čelí různým zkouškám. Následně se ocitneme v Bangladéši s bengálskou povídkou Šaokata Álího – prozatím si představte vyhrocený dialog odehrávající se v temné místnosti rámovaný děsivou scénou stahování kůže z obřího ještěra. Na závěr se stočíme na jih, až dolů do indického státu Tamilnád ke dvěma tamilským povídkám od Imaijama a Kálabairavana. První text v sobě ukrývá téma střetu kulturních a náboženských tradic severní a jižní Indie, ale předkládá ho formou do krajnosti vystupňované i humorné hádky. Ve druhém případě autor v tajuplném vytržení náboženského svátku odhaluje napětí mezi hierarchií hinduistické společnosti a existenciální zkušeností vyloučených dalitů. Zkrátka – čeká nás pestrý mix zemí, jazyků, náboženství i literárních forem.

Nezbývá než dodat, nač se těšit příště – v únoru se budeme věnovat osobám a právům neživé přírody.

Kateřina Sládková