KNIHA SNŮ

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“