JÍZDNÍ ZÁZNAMNÍK JIŘÍHO BOUDY 1958-63

Juvenilie je umělecké dílo z mladých let autora, v dnešní době se používá spíš výraz prvotina

Krásnou náhodou objevil Martin Bouda v pozůstalosti svého otce Jiřího tento skvostný cestovní deníček. První zápis v něm byl uskutečněn 1. října 1958 a společně nás napadlo vydat ho po šedesáti letech v té samé podobě, v jaké ho Jiří Bouda vytvořil.

Jízdní záznamník je psaný mile a úsměvně – přesně ve stejném duchu, v jakém známe jeho další deníky z pozdějších cest. V půvabných ilustracích, kterými text doprovází, je možné rozpoznat styl, ve kterém pokračoval prakticky po celou dobu své umělecké kariéry.

Zmiňuje zde staré kolo, které před lety zabavil otci a na němž projezdil Čechy křížem krážem, také po Moravě jezdil, ba i na Slovensko se s ním dostal. Najel na něm 23 264 km a nepřímo tak prozradil, že byl v mládí velice zdatným cykloturistou. Následně si zakoupil nový lehký favorit s vybavením pro turistiku, který nazývá můj vůz. V běhu života se pak pro ježdění na kole nedostávalo příliš času. Přišla vojna, zaměstnání u dráhy, rodina, takže na něm jezdil spíš jen do služby a domů. Na poslední stránce si v roce 1963 zapisuje přímo prorocká slova: „Ale počkejte! Až já zase budu mít čas, až nebudu v zaměstnání, až budu v penzi! Potom Vám můj vůz ukáže! A ukážeme Vám velké věci! Však už se na to těším.“

Mohl Jiří Bouda vědět, že přesně za 40 let, až bude opravdu v penzi, uskuteční na tomto kole velkou cestu z Prahy až do Santiaga de Compostela? A pak ještě další dvě velké cesty? Bylo mu tehdy více než 70 let. Myslím, že ano, že to věděl. Když člověk v něco věří, má velkou šanci, že se mu to splní.

Jízdní záznamník si začal Jiří Bouda psát, když mu bylo 24 let a studoval tehdy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Popisuje v něm a ilustracemi doprovází svůj několikadenní výlet na kole. Je to vlastně jeden z našich nejstarších cykloturistických cestopisů – navíc předkládaný v originální podobě.

Druhou část napsal s odstupem pěti let. Shrnuje, co všechno se za tu dobu stalo. A popisuje to úsměvně, s humorem jemu vlastním: „Ukončil jsem školní docházku, prodělal jsem operaci kýly, nastoupil jsem službu u dráhy, půl druhého roku jsem byl na vojně a nakonec jsem se i oženil. Nic z toho ale není tak důležité, jako že jsem si koupil nové kolo.“