JAK SE PŮLÍ VESMÍR

„Tam, kde stojím, se totiž vždycky půlí vesmír.“ – Mottu od Jáchyma Topola lze rozumět na mnoho způsobů, stejně jako této knize povídek.
Smrt otce, smrt matky, otcova knihovna, příchod sovětské armády, svatby na komunistické radnici, bečka na olomouckých Poděbradech, vinice v Ludéřově, zázrak v kopecké ZOO – ale kromě toho i odlehlá místa severomoravských Sudet, a dokonce Jeruzalém za druhé světové války. A je tu i chemik se zkumavkou na orloji, který vypráví anekdoty, Herkules na kašně zabíjející hydru a kačírci na slepém rameni Moravy: to, co zná v Olomouci každý. Jenomže zároveň čteme o odhalení pamětní desky pro Boženu Mrštíkovou v Hejčíně a o morovém sloupu na kříži Hradeckého rybníka, tedy o věcech, které nenajdeme nikde, leda v autorčině fantastické paměti. Autobiografické nastavení se tak mísí s čirou fikcí, protože FANTASMAGORIE JE REÁLIE, a naopak.
Celou knihou prolíná tázání po tom, co je osud, proč chápat peklo jako svět všech našich možností – a ovšem jak se půlí vesmír, do něhož jsme byli vrženi a který nějak půlí nás.