TŘETÍ SVATBA

Čerstvě zfilmovaný šestý román Třetí svatba (Het derde huwelijk, 2006) jednoho z nejčtenějších a nejocěňovanějších vlámských spisovatelů je nejspíš aktuálnější než kdy jindy: autor v něm svým bravurním, komickým i podmanivým stylem vykresluje problematiku evropského přistěhovalectví a lidi uvízlé v jejím soukolí.

Stárnoucí a stále více nemohoucí homosexuál Maarten už není ve filmovém byznysu na výsluní, jak býval, před nějakou dobou mu zemřel životní partner a navíc ho tíží dluhy. V této situaci mu kdosi nabídne výhodnou nabídku: když u sebe ubytuje mladou černošku Tamaru a na oko se s ní ožení, aby získala povolení k pobytu, obdrží tučnou sumu. Sám zadavatel této fušky je totiž v hledáčku policie, protože v dobré víře už dvakrát vdavekchtivým ženám z cizích krajů naletěl, a i když tohle má být opravdu láska jako trám, pro belgické orgány je každý jeho další sňatek s cizinkou už předem odsouzený jako fingovaný.

Maarten obývá dům, kdysi secesně zdobný a elegantní, nyní však stejně sešlý jako je jeho majitel. Přitakání bývalého bonvivána finančně lákavé nabídce nevychází jen z obav o jeho materiální zabezpečení – mladá společnice by mohla v domě zastat i lecjakou práci a o chřadnoucího stárnoucího muže se postarat. Soužití takto dvou rozličných charakterů logicky naráží na spoustu peripetií, z nichž Lanoye s humorem sobě vlastním dokáže vykřesat zářivě zábavné jiskry, přesto v jeho líčení obou osamělých lidských osudů je mnoho pochopení pro ty, jimž osud do vínku nedal jen jednoduché výzvy. Na pozadí příběhu, který neodvratně graduje k nečekanému finále, autor velice výstižně líčí upadající slávu kdysi bohaté země a touhy a očekávání, které do ní vkládají ti, jimž kvůli povolení k pobytu stojí za to pokusit se obejít zákon. Stejně bravurně popisuje snahu státních orgánů podobným scénářům zamezit i za cenu nabourání soukromí občanů.

„Lanoy bortí iluze o multikulturních Flandrech a pevnosti Evropě v románu, který místy připomíná komickou burlesku a místy sklouzává ke žlučovité trudomyslnosti, nicméně s jemnocitem pro melodrama popisuje postupný pád hrdiny Maartena Seebregse. Ztělesňuje dvojice Tamara-Maarten rozkol mezi kontinenty? Mnozí čtenáři v tom každopádně vidí konfrontaci mezi vyhořelou Evropou a životem kypící Afrikou.“ (De Morgen)

„V této knize si beru na paškál samozřejmost, s níž smýšlíme o národnostech a hranicích. Imigranti, ale také úředníci jako vymahatelé zákona boří jednu hranici po druhé a zastaví se až v Maartenově ložnici. A Maarten sám ke konci příběhu boří svoji poslední hranici, tu, která definuje jeho nemocné tělo.“ (Tom Lanoye)

Vydání knihy podpořil Fond vlámské literatury.

Lanoye Tom