ROZUMÍ ČESKÉ ŽENY VLASTNÍ HISTORII?

Tato kritická studie opírající se o spojení kritické epistemologie s existenciální ontologií připomíná jedinečný příběh české političky a feministky Milady Horákové. Na základě dobových dokumentů, mediálních prohlášení, ale i posledních slov, která dr. Horáková pronesla před popravou, ukazuje, k jakým zásadním a dlouhodobým proměnám došlo po roce 1948 vlivem totalitární praxe v českém ženském hnutí a společnosti a jaký dopad měly tyto negativní změny i na obnovující se ženský aktivismus a genderový diskurs po roce 1989. Snaží se doložit také tezi, že popravou Milady Horákové a likvidací prvorepublikového feminismu u nás skončil západní evropský feminismus a že obnovené polistopadové formy ženského aktivismu nepřekročily stín feminismu technokratického, politicky stranického nebo státního. V kontextu osudu popravené feministky a likvidace ženského hnutí poukazuje studie na celou řadu minulých i současných ženských mýtů, které jsou součástí sebedestruktivního politického stranictví, víry v technokratické řešení ženské otázky, a zejména potlačení jedinečnosti ženského já. V rámci západní feministické kritiky vyzývá k opuštění teorie genderu, která se u nás stala součástí revizionistických „nových pohledů“ na komunistický režim, a za pomoci nových pojmů, jako jsou insistence nebo politika sterésis, nabízí nejen jiný pohled na ženské hnutí, ale obecně i na naši minulost a přítomnost. Studii doprovázejí barevné olejové obrazy a pastely Ivy Vodrážkové, které pocházejí ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, z autorčina undergroundového období.