POZOROVAT, POPSAT, STVOŘIT

Podle představ mnohých reformátorů měla policie fungovat automaticky. Není proto náhodou, že ke stroji byl v 18. století připodobňován i stát. Ve druhé polovině 18. století již policie neznamenala obecně řádnou správu země či obce jako v dřívějších stoletích, ale ani to ještě nebyl orgán dohlížející na pořádek a bezpečnost, jak ho známe dnes. Prostřednictvím policie stát spravoval své vnitřní záležitosti, a tím jim a také sobě také dával jasnější obrysy. Zatímco dosavadní literatura se věnovala především kontrole a represi, jejímž prostřednictvím habsburská monarchie reagovala na společenský vývoj po Francouzské revoluci, předmětem zájmu této knihy je policie ve smyslu rodící se veřejné správy, která vědění o obyvatelstvu státu vytvářela, zároveň však na jeho základě život obyvatel regulovala a také stimulovala. Ve Vídni, Praze i v menších českých městech sleduje práce kromě institucionálního vývoje policie především genezi úřední komunikační sítě, identifikační praktiky, ale také to, jak se prostřednictvím dohledu (re)definoval „veřejný pořádek“ či „veřejná mravnost“.
Himl Pavel