POHÁDKA O KRÁLI ŠKRÁBALOVI ČILI O IVANOVI KRASOPISCI

V březnu roku 1945 napsal Hugo Vavrečka svému vnukovi Ivanu M. Havlovi Pohádku O králi Škrábalovi čili Ivanovi Krasopisci. Krátce nato text pohltil vír poválečných událostí, a tak se ke svému adresátovi (a ke všem zvídavým čtenářům) dostává až nyní – po více než sedmdesáti letech. I přesto je jeho poselství stále aktuální, živé: „… Studený pot mu vyvstal na čele a kolena se mu počala třást, neboť si uvědomil, že opravdu neumí pořádně a zřetelně napsat ani slova. Shromáždění mlčelo a bylo slyšet jen skřípot křídy na tabuli. Králevičovi se sevřelo hrdlo a do očí mu vystoupily slzy; bylo mu líto, že teď, na konci zkoušky, která dosud tak skvěle probíhala, se ukazuje jeho neumělost v tak jednoduchém předmětu, jako je psaní! S největším úsilím dokončil těch několik slov, která se píší na pohlednice; napsal také adresu cizímu králi, ale ta běžela šejdrem sem a tam. Králevič viděl, že to je hrozná matlanice, kterou tu napsal na tabuli před výkvětem svého království, on, budoucí král této země! Hrozně se studem červenal a se sklopenými zraky potácel se zpět ke školnímu trůnu. Cestou zaslechl, že si přítomní šeptem říkají: ‚škrábe’ a pokyvují při tom hlavami…“
Vavrečka Hugo