MOSKVA-HRANICE

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991.

„Závěrečná zápletka má vše, co od vynalézavě zfabulované story očekáváme. Nicméně Jiří Weil si ji nevymyslel. Jenom ji dobře, koncizně a živě napsal. Celá zápletka, která tvoří vyústění a závěr knihy, je vnějškově a tradičně měřeno tou ,nejrománovější‘ složkou Moskvy-hranice, ale Weilovi se opravdu stala. Díky přímluvám Julia Fučíka Jiří Weil unikl nejhoršímu. Po XX. sjezdu KSSS, tedy v druhé polovině padesátých let, byl sovětskými místy rehabilitován, dokonce byl pozván do Moskvy a dočkal se plné satisfakce, zatímco v Československu zůstal trpěným spisovatelem v polovičním ústraní a román Moskva-hranice nesměl vyjít.“ Z recenze Josefa Vohryzka (Respekt, 23. 12. 1991)

Spisy Jiřího Weila (1900–1959)

Řídí Michael Špirit

1. Reportáže a stati 1920–1933
2. Gogol a anglický román 18. století (1928)
3. Reportáže a stati 1933–1937
4. Moskva-hranice (1937)
5. Dřevěná lžíce (1938, 1992)
6. Makanna, otec divů (1945)
7. Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949)
8. Stati a reportáže 1938–1956
9. Život s hvězdou (1949)
10. Harfeník (1958)
11. Žalozpěv za 77 297 obětí (1958)
12. Na střeše je Mendelssohn (1960)
13. Paralipomena